Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O festivalu Burning men jsem poprvé četl v souvislosti se Šíleným Maxem a fenoménem steampunku. Podruhé mi o něm někdo vyprávěl na Obscene Extreme festivalu s tím, že obě akce na něj fungují jako jakýsi typ duševní očisty. Prostě být pár dní na místě, kde svět funguje trochu jinak. Naše planeta by prý byla lepším místem pro nás všechny, kdyby na jeden z těchto festivalů mohl zajet každý jeden obyvatel země alespoň jednou za rok. Něco podobného jsem neslyšel poprvé.
Když přední český módní fotograf Marek Musil objel s fotoaparátem Burning man v Nevadské poušti, vzbudilo to zájem. Na podzim roku 2016 proběhla první výstava fotek s tematikou Burning Mana.
Od té doby Marek navštívil i jak spřátelený izraelský Midburn, tak jihoafrický Afrikaburn a celou kolekci vydatně rozšířil. V současné době zbývá pár posledních dnů, kdy můžete fotografie vidět na výstavě nazvané World on Fire v Leica Galerii v Praze, na které jsou k vidění obrázky ze všech tří festivalů. A pokud nestihnete - nezoufejte. V květnu výstava jede výstava do opavské galerie a snad se objeví i na některých letních festivalech.
Vedle uměleckých instalací, kterých je na festivalu nepočítaně, jsou těžištěm výstavy portrétní fotografie, které jakoby vypadly z šíleného postapokalyptického světa, jemuž vládne George Miller. Účast má stále vzrůstající tendenci. V současnosti se na festivalu sejde už více jak 75.000 lidí a každý z nich je unikát.
A stojí výstava World of Fire za to? Jako miniaturní ochutnávka velkého fenoménu určitě ano. Byť je prostor malý a díky tomu i formát vystavovaných výjevů poměrně neuspokojivý. Mnohým fotografiím by větší formát rozhodně slušel a dokázal by vás vtáhnout do jejich světa. V tomto ohledu je možná lepší pořídit si fotografickou knihu, kde některé formáty jsou téměř stejné jako na výstavě.
Více než to všechno vás to ale jen namlsá, protože pokud alespon trochu ujíždíte na Mad Maxovi, tohle musíte zažít. Lístky ale nejde jen tak koupit a když už, tak si připravte něko kolem pětiset. Dolarů.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.